2. část – Alpy jako na dlani
V předchozím článku jsem popsala náš čtyř denní pobyt ve francouzském středisku Tignes. Dalším cílem naší cesty bylo malebné přímořské městečko na italské ligurské riviéře, Monterosso Al Mare. Chtěli jsme ale cestu tam obohatit o další zážitky, než opustíme francouzské Alpy, a tak jsme si vygooglili pár pěkných míst.
Jedním z mezicílů bylo sedlo Col du Galibier, které je přímo na rozmezí Savojských a Horních Alp. Není to sice zážitek rovnající se třeba rozhraní polokoulí, nebo polárního kruhu, ale tady zase můžete stát jednou nohou na jiném pohoří, než druhou :). Galibier je od Val d’Isére vzdálený něco kolem 180km, což v Alpách většinou zaručuje cestu plnou krásných výhledů.
Z Val d’Isére jsme se vydali jižně směrem na Modane, přes sedlo Col de l’Iseran, což je nejvyšší pro auta průjezdné sedlo v Alpách ve výšce 2770m. Ještě než jsme na sedlo stihli dojet, jen pár kilometrů za Val d’Isére nás v jedné serpentině zaujala informační tabule k vyhlídce u jezera Lac de l’Ouillette. A tam začal náš další test odolnosti.
Jak jsme brodili horský potůček
Šotolinová cesta není pro Ducato obvykle žádný problém. Jsme ale v Alpách. A tahle cesta už zezačátku neoplývala zrovna ladně rovným povrchem. Po chvíli rozmýšlení nás ale na pravou míru uvedl britský pár právě od jezera odjíždějící v malém Opelu. Ti nás při pohledu na naše Ducato ujistili, že to zvládneme.
Takový byl pohled do údolí. Město dole je Val d´Isére a vzadu přehrada Lac du Chevril.
Dali jsme na jejich ubezpečení a vyrazili. Jinak krásně široká cesta se na pár místech zúžila tak akorát na Ducato s otevřenými dveřmi, a jak jinak, zrovna v těchto místech byly ty největší díry a hrboly. Na jedné straně stěna z ostrého kamení, na druhé sráz, co víc si přát :). Chvílema to bylo ke kamení těsně na zrcátko. S dobrým řidičem (nebyla jsem to zrovna já 
) se ale dá projet mnohé, a tak jsme se z toho bez škrtnutí vymotali.
Asi po 500 m jsme přijeli k dalšímu překvapení. Přes cestu tekl nenápadný potůček, který se v jednom místě rozvodnil přes celou šířku cesty a vytvořil několik metrů dlouhý brod. Na první pohled vypadal docela hluboký a tak opět nastala chvíle váhání. Pokusili jsme se najet na malý most postavený vedle cesty, ale brzo jsme zjistili, že přes něj Ducato fakt neprojede a tudíž zbývala jediná možnost. Poraženě se vracet by bylo pod naši úroveň :).
Tak jsme to prostě zkusili. Lehce se okoupal přední nárazník a podvozek. Horská myčka s péčí přírody zdarma.
Pak jsme už celkem nerušeně projeli těsně pod lanovkovými lany, jelikož v zimě je to tady jedna obrovská sjezdovka, a zaparkovali přímo nad údolím. Lac de l’Ouillette se rozprostřelo před námi a nebýt mlhy, asi by za ním byl i pěkný výhled na další a další kopce na horizontu. Kratší pěší výlet, zpátky přes brod na asfaltku a hurá na další sedlo.
Cesta na Col du Galibier
Po dalších pár kilometrech nás pohltili mlhou zahalené skalnaté vrcholky tyčící se všude kolem. Pořád jsme někde zastavovali, vylízali, kochali se, sem tam fotili. Mlha a déšť tomu dodávaly tu správnou atmosféru.
Než jsme dorazili na náš vytoužený plácek na sedle Galibier, kde jsme chtěli přespat, minuli jsme vskutku fenomenální pevnost, o níž jsme neměli tušení, že ji budeme mít po cestě. Bylo už ale pozdní odpoledne, tak jsme usoudili, že zavírací doba se bude blížit konci. Jelikož jsme se stejnou cestou další den chtěli vydat směr Itálie, naplánovali jsme si návštěvu pevnosti hned na ráno.
V Alpách ale o zajímavá místa není nouze, a po pár kilometrech už jsme stáli znovu. Oba máme trochu slabost pro vojenská opevnění, bunkry a pevnosti, kterých je v Alpách, zejména podél italských hranic, hojně, a tak při projíždění sedlem Col du Telégraphe jsme si nemohli nevšimnout tabulí lakájících k návštěvě pevnosti Fort du Telégraphe čnící se na jednom z pahorků. Fort byl vystavěn na konci 19. století jako součást vojenského opevnění na obranu proti Itálii a v roce 1940 se i zapojil do bojů.
Takže plán na další den měl další průjezdný bod.
100km jsme ten den jeli asi 5 hodin :). Od Telégraphu na Galibier nás čekalo ještě hojně šťavnatých serpentin. Už po cestě jsme se nestačili vynadívat, na sedlo jsme dorazili chvíli před západem slunka, které nám velkoryse nasvětlilo naprosto dechberoucí scenérie. Tohle sedlo se ukázalo jako definitivně jedno z nejkrásnějších, kde jsme v Alpách byli. Přesto, že je ve výšce “jen” 2645m, stačí si vyšlápnout několik výškových metrů nahoru a Alpy se kolem vás rozprostřou na všechny strany jako v pohádce. No posuďte sami. Sem se ještě někdy musíme vrátit.
Noční bouřka
Když jsme na Galibier přijeli, stálo tam pár aut, které hned po západu slunka odjeli. Až do tmy jsme tam zůstali sami, než se k nám přidaly další dvě obytky. Ještě večer jsem si naplánovala ranní vstávání, natěšená, jak úchvatný tam bude východ slunka. V noci začala pěkná průtrž a ráno bylo vidět všude kolem jen bílé mlíko.
Nočních zážitků ze spaní v obytce máme hojně, ale několik je dost nezapomenutelných. První byl hned na naší první cestě obytkou, na Furka Pass ve Švýcarsku, kde nás chytla podobná průtrž mračen a v noci jsem se několikrát budila ze strachu, že nás to převrátí a budeme se kutálet údolím dolů 1000 výškových metrů. Podruhé pak na překrásném plácku na Col de la Croix ve Francii, kde k nám asi o půlnoci doputovalo stádo krav za hlasitého zvonění. První hodinu jsem z toho byla v extázi, koukali jsme střešním oknem na to, jak se nám krávy opírají o auto. Po dalších 4 hodinách jsem už jejich neustále do noci bimbajíci zvony proklínala.
Dalšími výživnými zážitky bylo třeba spaní u burácející přehrady Stausee Gibidum pod ledovcem Aletschgletscher, jak praví Wikipedie, největším údolním ledovcem v kontinentální Evropě. Ale o tom snad zase někdy v jiném článku.
Teď zpátky na Galibier. Jestli jsem se na Furce v noci budila strachem, pak tady jsem si připadala jako na jachtě na rozdováděném moři a spát mi šlo jen stěží. Ducato nás ale nedalo, udrželo nás v bezpečí, teple a suchu. Což se zřejmě nedalo tak jednoznačně říci o posádce T5, která v noci zastavila vedle nás. Brzo uznali, že spát ve zvedací střeše by v tomhle počasí taky mohli naposled, a tak jim asi nezbylo nic jiného, než si ustlat v přízemí svého malého království a střechu bezpečně zatáhnout.
Tunel pod sedlem Galibier, vešli jsme se na šířku skoro až bych řekla tak-tak :).
Fort du Telégraphe a Fort Victor-Emmanuel
Ráno jsme vyrazili brzo. Chtěli jsme navštívit ony dvě pevnosti, které jsme viděli po cestě, pak na chvíli zakempovat u jezera Lac du Mont Cenis a tam buď přespat, nebo jet dál do Itálie.
Nejprve jsme před 8 ráno zastavili u Fort du Telégraphe. Francouzské turistické značení ale stojí za starou belu, a tak jsme asi hodinu chodili po okolí a snažili se najít cestu nahoru. Nikde ani živáčka, který by nám poradil. Až když jsme se už chtěli vracet, všimli jsme si kousek od parkoviště za stromy zastíněnou tabuli s mapkou. K fortu se podle ní dnes dá dostat už jen po červené ferratě a jelikož zatím výstroj na ferraty nemáme (jednou i to snad bude), raději jsme se spokojili jen se slabým výhledem zespodu a procházkou po okolí a doufali, že na druhé pevnosti pochodíme lépe.
Kdo byl někdy ve francouzských památkách ví, že ty jsou buď prázdné, nebo v nich udělají muzeum či expozice. Francouzská revoluce bohužel na příští generace nemyslela a tak byste jen marně pátrali po památkách s dochovalými, nebo alespoň replikovanými interiéry. V českých památkách je exponátů na můj vkus v drtivé většině případů až příliš, ve Francii je to opačný extrém.
Je tam mnoho podobných památek státních, což v jejich pojetí znamená, že vstup je buď zdarma, nebo zpoplatněný jen symbolicky, případně jen do některých částí (muzea, expozice). Alespoň tak tomu bylo na většině památek, které jsme navštívili.
Fort Viktora Emanuela
Fort Viktora Emanuela je největším z komplexu opevnění l´Esseillon sestávajícího z pěti pevností. Komplex byl postaven za Sardinsko-Piemontského království v první polovině 19. století. Měl sloužit jako obrana před možným napadením Francií. Žádný z fortů se však boje přímo nikdy neúčastnil a po uzavření dohody mezi Francií a Sardinsko-Peimontským královstvím, kdy měla tato oblast připadnout Francii, měl být na požadavek Sardinského království celý komplex zničen. Demolice jednoho z fortů, Charlese Felixe, byla skutečně započata. Jakmile však tehdejší sardinsko-piemonstký král odešel, Napoleon III. usoudil, že opevnění se jim může hodit a veškeré demoliční práce zastavil. Fort Charlese Felixe už sice opraven nebyl, ostatní pevnosti však zůstaly zachovány.
A tak od té doby (1860) sloužily opět k obraně, jen v opačném směru. Během druhé světové války pak Fort Viktora Emanuela sloužil mimo jiné jako vězení.
Komu by se ještě zachtělo lehkého adrenalinu, v okolí jsou ferraty (jedna dokonce ústí přímo do oken fortu Viktora Emanuela) a u prvních dvou fortů tohoto opevnění je skutečně obrovský lanový park. Tak velký, že ho museli rozdělit na snad 25 sekcí, z nichž některé jsou oddělené, stejně jako 4 pevnosti od první přístupové, hlubokou soutěskou řeky l’Arc, kterou lemují ostré útesy po obou stranách. Z jedné strany na druhou se dostanete buď pěšky po mostě Pont du Diable, nebo jedoucí na dobrých 300m dlouhém laně vysoko nad soutěskou :).
Dál do Itálie a jak dopadl test
V tomto díle jsme Ducato otestovali při brodění, v noční průtrži nebo při nutném focení v dešti (pršelo do auta). Všechno opět zvládlo na jedničku.
Od opevnění jsme se přesunuli k jezeru Mont du Cenis, kde byla na jednom břehu vidět další pevnost, Google ale prozradil, že je zavřená. Protože se nám už ten den nechtělo trajdat venku v dešti, rozhodli jsme se, že pojedeme dál a zkusíme ještě na noc dorazit na ligurskou riviéru do Monterosso Al Mare.
Jaké to bylo tam, vám povím v příštím díle :).
———————–
Na závěr ještě jedno malé promo 
