Cestování obytkou

3. část – Ligurská riviéra

Dovolená na pláži není ani pro jednoho z nás to pravé. Letos jsme si ale cestování po horách chtěli mořem zpestřit, především kvůli blahodárným účinkům mořského vzduchu na naše astmatické plíce a dutiny. A nebudu zastírat, že jsme se chtěli chvíli prostě jen flákat a nadýchat se mořského vzduchu :). Aleš našel, alespoň dle všech popisků, ideální místo, kterým byla až skoro civilizací (kromě turistů) zapomenutá vesnička Monterosso al Mare.

Trochu z historie

Když se řekne “typické italské uličky”, vybavím si přesně to, co najdete v této malé vesničce s asi 1500 trvalými obyvateli. Prakticky hned od moře se zvedají příkré kopečky, které nedají nic zadarmo (až na pár citronů). Jako jedna z pěti obcí tvořících malé uskupení obcí Cinque Terre je také součástí Národního parku Cinque Terre a zároveň světovým dědictvím UNESCO.

Co je tam tak výjimečného? Vlastně asi úplně všechno. Ještě v poměrně nedávné minulosti byla vesnička přístupná jen vlakem, který sem jezdil od roku 1870. Předtím ji s okolním světem spojovalo pouze moře a oslí cestičky, které takto obyvatelé vyšlapali až k Římské cestě. Městečko si až dodnes, i přes návaly turistů v letních měsících, zachovává svou historickou tvář a úchvatnou atmosféru, která vás chtě nechtě vtáhne.

Jen malá část obyvatel vlastní auto, a i proto si s údržbou silnice, která zde byla vystavěna až v 60. letech 20. století, nedělají moc hlavu. Zato vlakové nádraží je hned na hlavní třídě jen pár metrů od moře.

Věřím, že právě minimum automobilové dopravy je jedním z faktorů, proč tam je tak úžasně čistý vzduch.

Noční příjezd

Když jsme odjížděli z Francie, pršelo. Čekalo nás necelých 400km k moři. Předpověď na následující dny se měla lepšit, doufali jsme tedy, že ty dva tři dny, co jsme u moře chtěli zůstat, nebude jen pršet. V Monterossu měl být přímo u pláže stellplatz, kam jsme chtěli dorazit ještě tentýž večer. Jelikož jsme chtěli  kempovat co nejblíže moři, stellplatz byl jedinou volbou.

Cesta ubíhala dobře. Kousek před Janovem, kdy jsme před sebou měli posledních 100km podél pobřeží, jsme najednou vjeli do velmi zvláštního počasí. Byla už noc, venkovní teploměr ukazoval 23C° a s přestávkami pršelo. A všude kolem byla extrémně nízká oblačnost, prostě jsme jeli po pobřeží a byli v mracích. Působilo to na mě podobně, jako když jsem byla kdysi s rodiči na sahaře, kde nám pršelo.

Postupně se silnice začala klikatit ve stylu Alpy “hadr” a na posledních 20 km už asi nikdy nezapomenu. Ne nadarmo se všude píše, že příjezd do Monterossa po silnici je velmi nepraktický. Co teprve pro 6,5m dodávku. Místní silnice je na většině míst poměrně krásně široká v porovnání s jinými, které jsme jeli. Jsou tam dokonce svodidla i značky. Má to jen jeden háček. Většina z nich není vidět. Jsou totiž zarostlé. A to tak, že klidně metr a půl do silnice vyrůstá všelijaké rákosí a kdoví jaká další zelená havěť :). Takže nejen, že to silnici rapidně zúží, ale i znepřehlední. Obzvlášť, když je do toho tma, ostře a chvílema hustě prší, jedete tudy poprvé a nevíte, co čeká za další zatáčkou. Zkouška soustředěnosti.

Napoprvé jsou takové situace vždycky jiný zážitek. Když jsme odjížděli za slunečného rána, jevila se celá silnice pohodověji, ale to jen díky tomu, že na ní není skoro žádný provoz. A když už, protijedoucí v tříkolce je z toho, co proti sobě vidí (dodávku 10x větší, než jeho minikára), vyhukanější, než my.

Parkování

Stellplatz jsme po chvíli bloudění našli těsně před půlnocí. Naštěstí byl ještě otevřený. Smířili jsme se s tím, že nás to bude stát 23Euro na každých 24 hodin a našli si místo na stání. Nutno říci, že ke stellplatzu to má velmi daleko. Je to jen část parkoviště vyhrazená pro obytky a jediné, co se tam dá, je doplnit vodu. Ani bezprostřední okolí na parkovišti není vyloženě nejromantičtější, ale moře je od vás jen pár metrů, stejně jako centrum a pláž.

Pokud byste chtěli stellplatz s ostatníma vymoženostma, pak je potřeba zastavit nad městem asi tři kilometry od pobřeží, odkud moře vidíte tak tři sta metrů pod sebou. A nebyla by to Itálie, aby i zde neměli otevírací dobu, takže rozhodnout se třeba, že v sedm ráno odjedete, je jaksi mimo mísu. Závora se otevře prostě až v devět nebo deset a do té doby tam prostě musíte stát.

Na divoké kempování tady bohužel není prostor. Takže jsme se spokojili s parkovištěm, neb jsme chtěli bydlet u moře.

Počasí nám přálo, jen co jsme zastavili, přestalo pršet a tak jsme vyrazili na nutné seznámení s nočními uličkami.

Čerstvý vzduch, vlny a citrony

Už po prvním večerním projití jsme si s Monterossem padli do oka. Parkoviště se nachází v nové části městečka, které má však ještě staré historické centrum. To bylo od nás asi 1-1,5 kilometru, ale i když to jde člověk několikrát za den, nemá toho dost. Protože v jednu v noci jsme už na večeři neměli moc pomyšlení, dohodli jsme se, že by to nešlo bez návštěvy některé z restaurací v malebných úzkých uličkách další den na večeři.

Další dva dny z toho byly dvě večeře a dva obědy, přestože nás vařit v obytce baví. A ještě k tomu několikrát za den naprosto úchvatná citronová tříšť z citronů, které tady rostou všude kolem. Místní atmosféra posezení pod balkony bytů, kde si číšníci sousedících restaurací navzájem vypomáhají, nás polapila do svých spár.

Co nás však polapilo ještě více, byly tři věci.

→ Čerstvý vzduch. Zejména pro jednu polovinu naší dvoučlenné posádky to byla doslova a do písmene očista prachem zanesených plic. Že mořský vzduch je léčivý, je obecná pravda. Zdaleka ale ne všude je stejný. A z nějakého důvodu měl tady opravdu blahodárné účinky.

→ Dvou metrové vlny. Díky počasí, které tu vládlo, když jsme přijeli, byl i následující den poměrně silný vítr. Ještě dopoledne se kopečky skrývaly v mracích, odpoledne se ale celá obloha roztáhla a teplota vystoupala na 30C. Vítr ale zůstal, a s ním i hodně vysoké vlny. Plavčíci nás ani nechtěli moc pouštět do moře, ale zas tak moc se jim všechny ty magory, co tam skákali, kontrolovat nechtělo. Takže semtam zapískali a bylo. Sice se v tom nedalo vyjet na loďku nebo kajak, ale koupání bylo fenomenální. Vylézt ven, když vás jedna vlna vymrští a hned za ní druhá zase stáhne zpátky, nebyla žádná sranda. Vlastně, byla to velká sranda :).

→ Citrony. Rostou všude kolem. A tak krásně voní! A taky chutnají. Nikdo asi nebude čekat, že citron, který v kamionu procestuje půlku Evropy, bude chutnat stejně, jako ten právě utržený ze stromu. Ale člověka to zkrátka praští přes nos, když si to z toho stromu může rovnou sníst. Nedají se sice trhat volně, ale dá se usmát na milého starého správce jednoho sadu, který sice nerozumí ani slova v cizím jazyce, zato přesně pochopí, co byste chtěli. A tak jsme jednou odešli s taškou plnou čerstvých citronů. Citrony jsou vskutku místní atrakce. Vedle famózní citronové tříště si můžete koupit třeba brýle s citronovou obroučkou nebo vskutku delikátní citronový med. Nejlepší med, co jsem kdy jedla. Ani si pak nezkoušejte kupovat něco, co se bude v regálech českých obchodů jmenovat “citronový med” nebo “med s citronem”. Zkazí vám to chuť.

Na kajak a domů

Další den, kdy se vlny uklidnili, jsme si půjčili double kajak a vyrazili na moře. Já, jakožto vodáctvím naprosto nepolíbená, a Aleš, který do 15ti na kajaku závodil. Alespoň jeden z nás věděl, co dělá :D. Mám štěstí, že mám velmi chytrého přítele, který své znalosti umí srozumitelně předávat dál. Jen já je občas pomaleji vstřebávám :D. A tak jsem sice první hodinu nevěděla, která ruka mě víc bolí, nakonec jsem ale techniku aspoň trošku pochytila a bolet to přestalo a byla to sranda s pěknými výhledy na otevřeném moři.

Autíčko jsme tady nechali pár dnů odpočívat. Se slanými osadníky se vypořádalo dobře. Všechno jednou končí, aby začalo něco dalšího, a tak i náš pobyt v Monterossu se přichýlil ke konci, abychom se vydali na cestu domů. Na té nás čekalo ještě jedno překvapení a pár zastávek. Ale o tom zase příště.