2. díl – Koblenz, Schwarzwald, Hohenzollern, Porsche
Přesto, že se nám v Bacharachu a okolí moc líbilo, chtěli jsme poznat více míst a tak jsme se domluvili, že navštívíme našeho německého kolegu z mountainbikové komunity v Černém lese – Schwarzwaldu.
Předtím jsme ale ještě navštívili město Koblenz. Musím říci, že po rozmlsání v Bacharachu mě tohle město spíše zklamalo. Navštívili jsme pevnost Ehrenbreitstein Fortress na druhém břehu Rýna. Na pevnost se dá nejlépe dostat impozantně lanovkou přes Rýn, odkud máte krásný výhled na soutok Rýna a Mosely, cena je kolem 10 Euro a je v ní zahrnuto i vstupné do pevnosti.
Tím ale bohužel impozantnost vcelku končí. V pevnosti je k vidění pár zajímavých věcí. Třeba civilní poválečné byty. Nicméně celá prohlídka je tak chaotická a prokládaná naprosto nesourodými a nesouvisejícími expozicemi, že jsme nakonec uznali, že to byla ztráta času i peněz.
Jedeme si tedy spravit chuť do kopců. Odpoledne vyrážíme a po 300 km za tmy dorážíme do městečka Oppenau.
Oppenau
Opět zjišťujeme, že místní kopce nejsou kempování obytek nakloněny, resp. nikdo si tu nelámal hlavu s tím, aby se dalo kde zastavit na rovné ploše. Takže po několika marných pokusech, kdy to bylo doslova nahnuté, jsme vzali za své docela hezké parkoviště pro obytky přímo v Oppenau.
Je to jen pěti tisícové město, ale je tam poměrně dost obchůdků všeho druhu od sportovního a outdoorového vybavení, přes oblečení a boty, až po bary a restaurace, které ani po večerech neoplývají prázdnotou. Opravdu moc sympatické městečko.
Ráno se scházíme na příjemnou rodinnou snídani u našeho kolegy Heika. Zanecháváme po sobě stopu v podobě veganských salámů, které evidentně zachutnaly a vyrážíme s Heikem na silničku.
Před sebou máme kolem 45km a pár set metrů k nastoupání (a sklesání). Celou cestu klábosíme a tak to příjemně ubíhá. Najednou jsme na první zastávce ve stoupání u zříceniny kláštera Schauenburg. Využíváme k vydechnutí a pokračujeme dál směrem někam nahoru :).
Po chvíli se ocitáme na vyhlídce, kde se pod námi ozývá vzdálené šumění malých vodopádů Wasserfälle Edelfrauengrab. Ach ty úžasné německé skoro nevyslovitelné názvy :).
Na konci vyjížďky jsme pokořili náš osobní rekord ve výjezdu příkrých svahů, který jsme si nastavili jen dva dny předtím. A pochybuji, že ho někdy v dohledné době překonáme, leda, že bychom zase jeli na silničky do Německa. Ale to už bychom se asi museli naučit vyjíždět žebřík :D.
Děkujeme Heikovi za pohostinnost a příjemný den :).
Schwarzwald
V pondělí nás Heiko ponechal vlastnímu osudu, neb ho zavolaly pracovní povinnosti.
V neděli podvečer jsme zakempovali tak trochu ostentativně na vyhlídce na kopci, kde se to jmenuje Zuflucht. Chtěli jsme se projít po jednokilometrové turistické stezce Lotharpfad vinoucí se přes údajně takřka neposkvrněný kousíček přírody. V roce 1999 se tudy prohnal hurikán Lothar, který smetl 30 milionů m3 dřeva během dvou hodin. Přirovnává se to k ploše 10ti fotbalových hřišť, budu jim to věrit. Vlastníci lesa se pak rozhodli, že zde přírodu nechají vlastnímu osudu.
Jenže jako na potvoru v době našeho pobytu na tomto vcelku kouzelném místě stezka procházela rekonstrukcí a tudíž nebyla přístupná. Ne že bychom tam nejeli hlavně kvůli ní, ale co se dalo dělat.
Prošli jsme se kousek po hřebenu a ještě večer naplánovali výlet na jeden z nejimpozantnějších hradů nejen v Německu, Hohenzollern.
Hrad Hohenzollern
Budete-li mít cestu do těchto končin, rozhodně doporučuji hrad navštívit. Na rozdíl od masově navštěvovaného Neuschwansteinu, o němž se píše, že je potřeba si prohlídku rezervovat dostatečně dopředu a připravit se na masy turistů, jsme tady přišli do klidné atmosféry a za 12 Euro si prošli celý hrad i s kasematami, aniž bychom se prodírali davy turistů.
Možná to bylo tím, že jsme tam byli v květnu a ve všední den. V tom případě tedy určitě doporučuji návštěvu mimo hlavní turistickou sezonu a nejlépe ve všední den :).
Hrad na mě udělal dojem nejen úchvatnými pohledy z oken interiéru, kdy máte dojem, že je pod vámi několik set metrů hluboká propast, ale také vlastní architekturou. Všude je použitý víceméně stejný materiál, stejné barvy, v zásadě vše je v neogotice, až na několik renesančních místností a jako celek to působí nesmírně harmonicky.
Je to dáno tím, že od svého posledního znovuzrození hrad nikdy nesloužil jako sídlo a tudíž se zde nepraktikovaly choutky šlechticů na všemožné přestavování do zrovna moderního stylu.
Hrad si od 11. století prošel staletími klidu, válek, obléhání, nenávisti a nakonec i lásky. Na začátku 15. století se dva bratři, Frederick XIII a Eitel Frederick, rozkmotřili, činíce si oba dědický nárok. Jejich spor vyústil v desetiměsíční obléhání hradu, během nějž všechny obyvatele vyhladověli, až se jim povedlo hrad celý kompletně zničit. O pár desetiletí později započala rekonstrukce druhého, již silnějšího hradu.
Pak ale přišla v 17. století třicetiletá válka, během níž byl hrad dobyt Württembergskými vojsky a následně padl do rukou Habsburgů na další století. Osadníky hrad obměnil ještě párkrát až se nakonec vrátil opět Habsburgům. Ti o něj však tou dobou již ztráceli zájem pro údajně nestrategickou pozici a koncem 18. století odešel poslední rakouský majitel.
V 19. století se vrátili původní majitelé, Hohenzollernové, ale tou dobou hrad již chátral a chátral, až zchátral.
V roce 1819 sem zavítal Princ Friedrich Wilhelm IV při své cestě z Německa do Itálie, kdy se chtěl dozvědět něco více o svých předcích. Ruiny a pohnutá historie hradu v něm zanechaly údajně takový dojem, že se do místa zamiloval a rozhodl se jej zrekonstruovat podle původních plánů. A tak tam hrad Hohenzollern stojí dodnes.
Pokud stejně jako my nemáte rádi přeplácané české zámecké a hradní expozice, kdy se do interiérů strká všechno možné, jen aby tam za žádnou cenu nebylo žádné volné místo, bude Hohenzollern pro vás vítanou změnou. Rozhodně stojí za návštěvu.
Muzeum Porsche
Aby toho nebylo málo, poslední den, kdy jsme před sebou měli kolem 450 km zpět domů, jsme využili cestu přes Stuttgart a zastavili se v muzeu Porsche.
Ano, pan Porsche měl během druhé světové války z dnešního pohledu kontroverzní historii. Nikdo mu však nemůže upřít génia, kterého měl v hlavě.
Ať už vezmeme závodní vozy, jejichž design ve své době naprosto předběhl své souputníky (alespoň tak se mi to jeví z laického pohledu), nebo užitkovost. Vynalezl (snad se nepletu a dobře si to pamatuju 🙂 ) první elektromotor, nebo první hybrid, kterým osadil například první motorizovaný požární vůz. Do té doby byli hasiči odkázáni na tažné koně, přičemž jeden kočár vezl vybavení, druhý hasiče. Až Porsche umožnil rychlejší přepravu a možnost jak vybavení, tak hasiče, vést v jednom voze.
Přínosem automobilovému průmyslu byl také třeba vynález samonosné a v dnešní době ještě stále unikátní i hliníkové karoserie.
Takže další odrážka v seznamu míst, které doporučuji navštívit :). A perlička z muzea na závěr. Tento model byl navržen tak, že kdyby jel konstatní rychlostí 321,4 km/h, byl by schopen jet takto po stropě :).
Napsat komentář