Cestování obytkou

V první části tohoto vyprávění se vám pokusíme zprostředkovat naše dojmy a poznatky, jak jsme tyto země navnímali, a kam jsme se to vlastně vydali. Za měsíc jsme urazili celkově 13 000km.

V druhé části se pak můžete těšit na vybraná místa, která jsme projeli, viděli a zažili.

Co se dozvíte v této části:

• Rozhodnutí a plánování
• Kam to vlastně jedeme – pár faktických údajů
• Řízení a doprava
• Stav silnic
• Arabská města
• Suvenýry, suvenýry a zase suvenýry
• Islám a turisti
• Bezpečnost
• Afrika srdcervoucí

Rozhodnutí, plánování 

V posledních letech jsme si zavedli tradiční zimní výlety za teplem a zároveň jako útěk před českým vánočním blázincem a komercí. Protože kilometry umíme společně hltat dost rychle, začali jsme na vánoce 2021 pouze desetidenní cestou na Peloponés (ano, zpětně i nás udivuje, že to skutečně bylo jen 10 dní, během kterých jsme viděli neuvěřitelně hodně věcí), pokračovalo to dvoutýdenním Španělskem, následně třítýdenním Tureckem i s Oldřichovskou posádkou rodičů a jejich bydlíkem, a v zimě 2024 již měsíční cestou do severní Afriky – do Maroka a Západní Sahary. Trend je tedy jasný 😄.

Vyrazit nejdříve do Turecka zpětně vnímáme jako dobrý krok, neboť nás Turecko v lecčems připravilo. Je to také (byť dost uvolněná) muslimská země, chování řidičů nabírá chaotičtějších rozměrů, všude pobíhají “divocí” psi a kočky, všude je spoustu odpadků, chudoba je mimo města dost viditelná… Ale také je všude nádherná příroda, milí lidé a zážitky, které v Evropě nenajdete. A to je to, co nás cestovatele láká.

Vzásadě všechno vyjmenované Maroko a Západní Sahara posouvají na další úroveň.

Kam to vlastně jedeme – pár faktických údajů

Vydáváme se do oblasti severozápadní Afriky, tzv. maghrebu – západního arabského světa, kam patří právě Maroko, Západní Sahara, a dále ještě Alžírsko, Libye, Tunisko a Mauritánie. 

Je to oblast plná extrémních kontrastů, věcí potěšujících, obohacujících a úchvatných, stejně jako věcí srdcervoucích a těžko pochopitelných. 

Kdo jsou maročané

Obyvatelé jsou v Maroku i Západní Sahaře v zásadě téměř 100% muslimové, nikoliv však 100% arabové. Obzvláště v Maroku je podle některých zdrojů přes 80% lidí berberský mix a berberská kultura a způsob života je tam viditelná opravdu hodně. V oblasti Západní Sahary už to bylo o poznání více “arabsko-černošské”. Obecně snad nikoho neurazím, když řeknu, že zde žije mix arabů, berberů (oni sami se nazývají Amazigh) a tzv. sahrawis (etnikum pokrývající oblasti Západní Sahary, jižního Maroka, část Alžírska a část Mauritánie) a černochů.

Tradiční hliněná architektura

Asi nejtypičtějším aspektem, co zaujme na první pohled, jsou stavby z udusané hlíny. A to jak běžné domy, tak mešity, tak tzv. kasbahy (něco jako pevnost), tak hradby kolem starých měst, které jsou typické svými tzv. baby, neboli vstupními branami. Někdy jsou tyto tradiční stavby postaveny z kamene nebo pálených cihel, ty hliněné jsou ale velmi časté a pro nás je to hodně neobvyklý pohled. Je to vlastně bahno a zemina různé konzistence, obvykle smíchané s dalšími materiály jako sláma nebo vápno pro zpevnění v různých poměrech. 

Příroda 

Když jsme odjížděli, pronášela jsem slova “jedeme na Saharu, počítej, že písek budeme mít všude”. Kdyby mi tehdy někdo aspoň naznačil, co to “všude” ve skutečnosti bude znamenat, budu na to možná připravená. Naše představa o “všude” se realitě přibližovala asi jako dovolená v Chorvatsku expedici do Arktidy. 

Takže ano, tam, kam jsme jeli, mají opravdu hodně písku. A prachu. A často tam hodně fouká. Vítr to tedy dostane úplně všude. Třeba přes těsnění zavřených dveří a oken do auta. Skřípání písku vyrývajícího neúprosné rýhy do bočních okýnek při otvírání asi jen tak nezapomeneme. Jak pravil jeden polský cestovatel, se kterým jsme se potkávali na cestě, písek tady jíš, piješ i se**š.

Sahara je také největším pozemským zdrojem (minerálního) prachu. A toho tam všude mají taky na rozdávání. Samozřejmě i mimo Saharu, protože hodně fouká a když to vítr zvládne dostat výjimečně až do Evropy, je jasné, že tam to bude úplně všude, navíc je tam obecně velmi sucho. Někde naprší dvakrát ročně (ale to zase celkem pořádně), někde třeba pětkrát, jinde třeba jednou za 5, 10 a více let. 

Zatímco Západní Sahara, jak název nenápadně napovídá, je pod pískem a prachem naprosto celá, Maroko disponuje nádhernými horami Atlasu, které nabízí rozmanité pohledy. Od úchvatných palmových oáz zařezaných mezi skalnatými kopci všemožných barev – od šedé, přes hnědou až černou, až po rudou, růžovou i zelenou (od minerálů, nikoliv od trávy), přes rozlehlé pláně připomínající savanu, která se tam kdysi rozpínala kam oko dohlédne (akorát dnes je tam místo trávy obvykle vyschlá půda, ze které přesto rostou stromy), přes měsíční krajinu ničeho a nikoho, strmé horské kaňony a soutěsky, mírné i skalnaté pobřeží se spoustou krásných, dlouhých a v zimě lidurázdných pláží, až po všeobklopující písečné duny. Pozorování okolní krajiny vás tam jen těžko omrzí. Výjimkou je snad jen nezajímavé zemědělské severozápadní pobřeží.

Západní Sahara

Podle mapy se na první pohled Západní Sahara jeví jako samostatný stát, jedná se však o tzv. sporné území. Na konci 19. století ho jako kolonii postupně ovládlo Španělsko a od roku 1934 se území říkalo „Španělská Sahara“. Po druhé světové válce ale rostl tlak na dekolonizaci, což vedlo k napětí mezi Španělskem, Marokem, Alžírskem, Mauritánií, které si činily na území nebo jeho část nároky, a nově vzniknutým osvobozeneckým hnutím Polisario.

V roce 1974 OSN vydalo rozhodnutí, podle kterého měli obyvatelé Západní Sahary právo na sebeurčení potvrzené i Mezinárodním soudním dvorem a byl vyhlášen termín referenda. Tehdejší marocký král se však rozhodl vzít věci do svých rukou, a promptně zorganizoval tzv. Zelený pochod, kdy na 300 000 neozbrojených Maročanů vpochodovalo na území tehdejší Španělské Sahary a po pár měsících vyjednávání mezi Španělskem, Marokem a Mauritánií se území rozdělilo (Mauritánie se svých nároků vzdala). Referendum se nikdy neuskutečnilo, přestože mise OSN MINURSO je tam stále aktivní, a to, co dnes známe jako Západní Saharu, je tedy území okupované Marokem, které jej považuje za integrální součást svého území jako jižní provincie.

Nicméně osvobozenecké hnutí Polisario kontroluje menší část ve vnitrozemí (cca 20-25% území Západní Sahary), které je obehnané asi 2700km dlouhou písečnou zdí postavenou mezi lety 1981-1987, a bojuje za nezávislost pod názvem Saharská arabská demokratická republika (SADR).

Tento konflikt činí Západní Saharu jedním z nejdéle trvajících sporných území na světě. OSN ho vede jako nesamosprávné, přičemž ani Maroko, ani SADR není uznáváno jako suverénní správce celého území.

V roce 2024, zatímco pokračovaly ozbrojené střety mezi marockými silami a frontou Polisario, Francie po desetiletích neutrálního postoje uznala 30. července 2024 svrchovanost Maroka nad tímto sporným územím. Je možné, že právě tento krok přispěje k cestě Maroka k mezinárodnímu uznání práva na toto území. Čas ukáže.

V lednu 2025 zůstává situace v Západní Sahaře stále do jisté míry napjatá. Nedoporučuje se cestovat mimo hlavní silnice v této oblasti kvůli riziku nevybuchlých min.

Drželi jsme se tedy výhradně na hlavních silnicích, a cítili jsme se naprosto bezpečně. Západní Sahara nás nadchla, svou syrovostí a autentičností. 

Řízení a doprava

U dopravy a řízení se rozhodně nudit nebudete. To, co se tam odehrává na silnicích, se musí zažít 😁.

Dle toho, co jsme viděli, není těžké věřit číslům udávajícím, že kolem celé třetiny řidičů nemá řidičák a řídí prostě tak nějak intuitivně. Pro řízení motorky do 55ccm navíc oficiálně nepotřebujete řidičák a troufám si tvrdit, že Maročani si to překládají velmi po svém pro motorky jakéhokoliv objemu.

Velmi záživné jsou jízdy po kruháči. Nejenže mezi pruhy se přejíždí jak to zrovna vyjde bez ohledu na další účastníky provozu (a to tedy nejen po kruháčích), především ale nikdy nevíte, kdo vám dá a nedá přednost. Maroko má tři druhy kruháčů – buď má přednost jedoucí po kruháči, nebo má přednost přijíždějící na kruháč a nebo jsou kruháče se semaforem, kdy ovšem po cvaknutí zelené stejně dáváte přednost ostatním. Tolik k teorii. Ve skutečnosti musíte počítat s tím, že každý řidič se může rozhodnout na jednom kruháči úplně jinak než řidič jedoucí vedle něj a tak zatímco jeden přednost dává, druhý jede vesele dál a vznikají tak přinejmenším úsměvné situace.

Jízdní pruhy, jejich počet a podélné značení jsou pouze orientační. Co je naopak zcela vhodné dodržovat velmi pečlivě, je předepsaná rychlost kontrolovaná nespočtem radarů na často nesmyslných místech, mobilními hlídkami a všudypřítomnými policejními checkpointy. Jinak můžete jet ve vozidle jakéhokoliv stavu a dělat prakticky cokoliv, pokud dodržujte rychlost, s policií do křížku až na vyjímky nepřijdete.

Vozový park je velmi pestrý. Překvapivě je v Maroku poměrně hodně nových aut a to i luxusních. Čekala jsem v tomto spíše horší Turecko, kde byl vozový park mnohem starší a naprosto běžně jsme tam viděli třeba 40 leté Renaulty. Na druhou stranu, v Maroku velká část lidí auto vůbec nevlastní a jezdí sdílenými taxíky, stopují, případně mají jakžtakž jedoucí (zato velmi hlasitou) motorku, scooter, kolo, oslíka, nebo koňský povoz. Nebo se hodně nachodí. Zažijete naprosto běžně situace, kdy máte pocit, že jedete uprostřed ničeho desítky kilometrů prázdnoty všemi směry, a najednou vidíte člověka s igelitkou… 

No a pak je tu téma přepravy věcí všeho druhu a zvířat. Každou chvíli potkáváte osobáky, pickupy, malé i větší dodávky a náklaďáky přeložené k prasknutí tak, že výška nákladu převyšuje výšku, a možná i váhu 😄 vozu a auta za normálních okolností s poměrně slušnou světlou výškou tady div nedřou o vozovku podvozkem. Nebo vám takhle z náklaďáku vyskáče 50 koz, na pickupu vidíte hrbit se tři velbloudy nebo krávy, a co byste si na motorce nebo na kole nepřevezli třeba ovci nebo přepravku se slepicemi.

Přecházení silnic je národním sportem. Přechází se všude a za jakékoliv situace. Potřebujete si s někým popovídat? Proč ne zrovna uprostřed silnice, kde jste se potkali a pozdravili. Chodci se při přecházení zásadně nerozhlíží a hraje se hra o pozornost – řidičů samozřejmě. 

Další záludností na cestách jsou cyklisti. Jako z řetězu utržené děti na kolech předvádějí všemožné kreace jako jízda ležením na sedle s nohama nataženýma dozadu, rychlé a nenadálé otočky o 180° přes půlku silnice, o jízdě bez držení řidítek s ťukáním do mobilu nemluvě (týká se v hojné míře i dospělých). Tento způsob jízdy kdo v Maroku neprovozuje, jako by na kole snad ani nejezdil.

A pak je tu řízení za tmy. Před cestou jsme k tomu všude četli skoro až hrůzostrašné věci o tom, jak skoro nikdo v noci nesvítí, chodci jsou samozřejmě také neosvětlení, zvířata, díry a výmoly jsou vidět na poslední chvíli. Ani místní prý za tmy skoro nejezdí a provoz velmi utichne. Cestování za tmy jsme se tedy vyhýbali, co to šlo, ale párkrát to úplně nešlo. Informace o neosvětlených řidičích, cyklistech a chodcích můžeme potvrdit. I když neosvětlených aut a motorek jsem čekala, podle toho, co jsme četli, o dost víc. Rozhodně jsme ale neměli pocit, že za tmy provoz zcela utichá. Naopak nás překvapilo, jak relativně dost aut jezdilo i v noci či brzo ráno. V každém případě to ale není řidičský zážitek, který se vyplatí vyhledávat a je opravdu lepší se tomu vyhnout, kdykoliv je to možné.

Stav silnic

Stav silnic je… velmi různorodý. Shrnout se nejlépe dá asi tak, že zkrátka nikdy nevíte, co vás čeká. Silnice se v Maroku dělí na dálnice, národní (N), regionální (R), provinční (P) a bezejmenné. Výběrem silnice národní třídy si pojistíte nanejvýš to, že tam bude asfalt. Jak bude kvalitní a jestli bude dostatečně široký pro dvě vyhýbající se auta, aniž by se vám u toho rosilo čelo, je věc druhá. Naopak někdy u provinční či dokonce bezejmenné silnice bude kvalita nečekaně dobrá. Užijete si tedy jízdu po královsky kvalitním asfaltu, který české silnice mnohdy můžou závidět, po rozbitých tankodromech, na kterých vyklepete nejen duši nebo zuby jak se říká, ale možná i nějaký ten reálný materiál, nebo po silnicích, kde asfalt končí zhruba tam, kde byste potřebovali mít pravé kolo.

A pokud se chcete kouknout i na zajímavá místa mimo hlavní silnici, dostanete se i zcela mimo asfalt. Ostatně, mimo ten se dostanete mnohdy i na těch hlavních silnicích 😅 například když kvůli neexistující stavbě jedete objížďkou několik kilometrů pouze po udusané písčito-hliněné cestě s roletami, nebo když cesta před vámi najednou mizí po nedávné povodni. Daň v podobě uvolněných a vyklepaných šroubků všemožně po autě, nebo rozházený náklad v garáži je asi to nejmenší, s čím je potřeba počítat. S námi se například rozloučilo čidlo ABS, které se rozhodlo, že toto martirium už dál nemá zapotřebí, odporoučelo se a zůstal nám po něm jen visící káblík, nebo odpadlé těsnění v motorovém prostoru, ze kterého se postupně stávaly písečné duny…

Bežná arabská města

V Maroku a Západní Sahaře zažijete ve městech autentickou arabskou kulturu. Pokud se nepohybujete převážně po turistickém a moderním západním atlantickém pobřeží a ve velkých městech, zapomeňte na nakupování v supermaketech a podobné výdobytky naší západní civilizace.

V typických arabských městech se život odehrává na ulici.

Každý dům má garážová vrata do ulice, za nimiž se skrývá všechno možné. Obchůdky s potravinami, oblečením, botama, ledničkama, elektronikou, ale také pekárny, lékárny, stolaři, svářeči, pneuservisy, autoservisy, zelenina, ovoce, maso, keramika… v téměř jakémkoli seskupení nahusto vedle.

Staré město – medina – je pak nesystematická chaotická spleť uliček s obchůdky, tržišti, kavárnami, pekárnami, suvenýry a různými “cetkami”, v závislosti na tom, v jak turistické oblasti se nacházíme.

Suvenýry, suvenýry a zase suvenýry

Jestli je vedle berberů a architektury něco dalšího pro Maroko typické, jsou to drobní prodejci suvenýrů všeho druhu, kteří se opravdu vehementně snaží vám něco prodat a přesvědčit vás, že zrovna tuhle věc fakt potřebujete, že je pro vás dobrá a navíc za dobrou cenu.

V severní a střední části Maroka je to tak všudypřítomné, až je to mnohdy nepříjemné. Obvykle stačí, že zastavíte na kterémkoliv plácku, během vteřiny k vám někdo běží a nabízí všechno možné. Čím víc jedete na jih, tím to ubývá a Západní Sahara je pak v tomto ohledu téměř až zaslouženým odpočinkem a naprostým opakem. Maximálně vás jako turisty přivítají policajti nebo vojáci na checkpointech a jinak jste všem úplně ukradení. A koupit zde suvenýr se naopak stává skoro neřešitelným úkolem 😅. Třeba v Dakhle jsme hledali poctivě, a nenašli jsme jediný typický suvenýr. Namísto magnetky na ledničku jsme si tak dovezli o to autentičtější vzpomínky. 

Islám a turisti 

Maroko i Západní Sahara jsou téměř 100% muslimské země, jako turisti, resp. turistky, ale nejste povinné se zahalovat a můžete chodit v čemkoliv. Respekt ke zdejší kultuře a tradicím je ale určitě na místě. 

Zatímco v moderních městech kolem západního pobřeží uvidíte mnohem více žen a dívek, které se nijak nezahalují, všude jinde bude takový pohled naprosto nečekaný a spíše se bude jednat o ženy z jiných koutů světa, anebo holky ve věku třeba do 15 let. Nicméně velké množství i mladých dívek, odhadem klidně kolem 10 let, už chodí po ulicích v hidžábech, tedy šátcích.

Žen v burkách za celou dobu uvidíte mnohem více, než by bylo zdrávo a naskytnou se vám paradoxní pohledy, jako třeba když dvě ženy neznámého věku v burkách sedí vedle sebe na lavičce a fotí si selfie.

Na druhou stranu mě velmi překvapilo, že v některých kempech neměli rozdělené sprchy pro muže a ženy, tedy byly společné, což bych zrovna v muslimské zemi nečekala. 

Jako žena turistka se však musíte připravit na jednu věc, a to že po vás budou často doslova civět místní muži i ženy, často bez ohledu na to, co si vezmete na sebe. S šátkem přes hlavu by to asi takové nebylo, ale k tomu jsem se neuchýlila. Necítila jsem nebezpečí, zároveň vím, že kdybych tam byla sama a ne s Alešem, který budí respekt, rozhodně bych nešla na spoustu míst, kam jsme šli společně. Stačilo, že jsem šla sama pár metrů po ulici třeba vyhodit odpadky, a už na mě troubili z kolemjedoucí aut s rozhazujícíma rukama – jestli to bylo mávání na pozdrav, nebo rozhořčení nebo něco jiného nedokážu odhadnout.

Bezpečnost 

Kolem a kolem jsme se celou dobu cítili naprosto bezpečně. Párkrát jsme měli sklony k tomu být přeci jen trochu paranoidní, když jsme třeba z dálky viděli podivně někoho chodit kolem našeho auta, aby se nakonec ukázalo, že si tam jen dva kluci na motorce sedli do stínu. 

Obzvláště v turistických oblastech se vám může stát, že vám na okno zaklepe žebrák, kterých je bohužel v Maroku poměrně hodně, a čeká a kouká na vás, dokud mu něco nedáte (peníze nebo jídlo). Obzvláště jednou to bylo hodně nepříjemné, když jsme na cestu vyráželi ráno v 7hod. ještě za tmy a ticha, a přesto na nás odněkud vyskočil podivný pán a málem by nám asi vlezl až do auta.

Také když se nám nechtě při jednom menším bloudění podařilo zajet do uliček, kde jsme s obytňákem neměli co dělat a než jsme se z nich vymotali, místní na nás neházeli příliš přátelské pohledy a když děti začali hlasitě volat “caravaaaan!”, trochu jsme znejistěli. Nakonec jsme se ale vymotali a nic se nestalo.  

Když tyto aspekty budete respektovat a brát na zřetel, budete se v Maroku i Západní Sahaře cítit bezpečně a vítaně. 

Afrika srdcervoucí

Do této kategorie patří dvě zásadní věci. Chování ke zvířatům a život v odpadcích.

Chování ke zvířatům 

Na všudypřítomné “divoké” psy a kočky jsme byli připraveni z Řecka a Turecka. Na tyhle cesty s sebou už bereme několik kilo granulí a na místě stejně dokupujeme. 

V Maroku ale bylo o poznání více opravdu vyhublých a někdy viditelně nemocných a zraněných zvířat. Některé agresivnější, vystrašené, většinou ale hodné a kromě jídla a vody hledající lidskou vlídnost, které se jim tam jednoznačně nedostává. Ke psům a kočkám si představte ještě oslíky, koně, krávy, ovce, kozy, velbloudy, slepice… které sice nejsou opuštěné, ale chování lidí ke všem zvířatům je smutné. Obzvláště pro nás jako pro vegany z etických důvodů, to bylo opravdu srdcervoucí. 

Život v odpadcích 

Turecko pro nás bylo přípravou, to co jsme ale viděli tady v Africe, je ještě jiná úroveň.

To, že budou různé plastové obaly a další odpadky všeho druhu třeba na plážích, podél cest, a vlastně všude možně, ať už naházené, nebo rozfoukané, jsme čekali. Asi jsme ale nečekali tu enormní míru. Asi jsme nečekali, že uvidíme tolik měst postavených v zásadě na smetišti. Hromady rozházených odpadků v ulicích měst i všude kolem, v přírodě mimo města bohužel také a to někdy opravdu hodně. 

Pokračování v druhé části

V druhé části vyprávění vás provedeme vybranými místy, které jsme projeli, viděli a zažili.