V první části jsme se pokusili popsat naše celkové dojmy z těchto zemí, i když víme, že většina zážitků je stejně nepřenositelná. Pojďte s námi v druhé části projet vybraná místa z této cesty Marokem a Západní Saharou křížem krážem. A že toho nebylo málo. Za měsíc jsme urazili celkově 13 000 km.
Cesta tam, trajekt a hranice
Na cestu vyrážíme ve středu 4.12.2024 kolem 17hod po pracovním dni. Nasazujeme nám typické tempo pro dlouhé přejezdy, a v pátek popoledni už kupujeme v Algeciras lístek na trajekt na sobotní ráno. Lístky kupujeme u, pro cestovatele po Maroku veleznámého, Carlose v Algeciras, kde také měníme eura a kupujeme datovou simku.
V severním Maroku se nechceme zdržovat. Jednak není zrovna pověstné skvělou bezpečností, jednak máme spoustu míst k navštívení a taky se chceme v rozumném čase dostat až na jih Západní Sahary a na celou cestu včetně návratu domů do Prahy máme měsíc.
V sobotu ráno vstáváme časně, ve tmě chvilinku hledáme správnou cestu v přístavu. Tu nakonec nacházíme, odbavujeme se, naloďujeme, frčíme, procházíme úsměvnou pasovou kontrolou na trajektu, dostáváme razítko, koukáme na blížící se Afriku, vyloďujeme, znovu procházíme pasovou kontrolou a začíná první marocký chaos.
Již zde se ukazuje, že jízdní pruhy v Maroku naprosto nic neznamenají. Celníci nás všemožně směřují přes pruhy do protisměru v naprosto nesmyslných jízdních kreacích. Rentgen skenuje všechna auta, přijíždíme k další kontrole, a čekáme. 40 min se nic neděje. Celnice prostě ztichla. Asi nějaká siesta? Nebo kontrolují snímky z rentgenu? Nevíme. Najednou se to začíná probouzet. Když vidíme, jak jsou šacovaní Maročani, kteří mají auta naložená tak, že kola div nebrousí podběhy (bez ohledu na typ auta – osobák, 4×4 pickup, dodávka…), lehce znervózňujeme.
Celkem usměvavý pán si od nás bere pasy, doklady od auta, nakukuje dovnitř, a po nepříliš dlouhé chvíli čekání se vrací, dostáváme povolení k dočasnému importu auta, pán nás vítá v Maroku a přeje šťastnou cestu. A tak kolem desáté vyrážíme vstříc marockým dobrodružstvím.
Chefchaouen
Přijíždíme do pověstného modrého městečka Chefchaouen. Během chvíle nasáváme první doušky atmosféry arabských měst. Chefchaouen je pravým opakem například k západo-saharské Dakhle, kde turistů dorazí pomálu a ti, co dorazí, jdou spíš surfovat než nakupovat suvenýry.
Modrý Chefchaouen je moc pěkný, ale i v prosinci na náš vkus celkem plný turistů. Neodcházíme však bez povinného ochutnání pomerančového džusu a koupení magnetky 😄.
Jelikož jsme rychlí a je teprve jedna odpoledne, vydáváme se vstříc dalším kilometrům směrem k marocké bráně na Saharu – Merzouga.
Merzouga a písečná i zelená Sahara
Cestou bereme pár zastávek, jako třeba antické vykopávky Volubilis, opičí rezervace v horách Atlasu, nebo Ziz Gorge.
Do Merzougy přijíždíme další den těsně před západem slunka a místo vytipovaného kempu se ocitáme u jakéhosi centrálního parkoviště. Než se stihneme rozkoukat, slítne se kolem nás asi 5 překřikujících se maročanů mávajících, že nutně musíme zastavit a už jen slyšíme ze všech stran “Camping! Parking! Excursions! What do you need?”… jelikož po dlouhé cestě nemáme moc energie na bloudění a hledání kempu, necháme se od jedné party v Jeepu odnavigovat do tradičního kempu uprostřed dun, kde vlastně kromě budovy s jednou sprchou, záchodem a pár místnostmi pro hosty, nic jiného než písek okolo není. Jsme spokojení, taky proto, že jsme tam s naším těžkým Ducatem zvládli vůbec dojet (chvála Alešově řidičským schopnostem). Kluci nás místo po hlavní silnici vedli asi 1km téměř offroadovou písečnou “zkratkou” a s úsměvem od ucha k uchu se pak divili, že nemáme 4×4.
Následující den se s nimi potkáváme znovu, tentokrát nasedáme do jejich 4×4 Jeepu a zhruba tři hodiny kroužíme po Sahaře přes velké písečné duny. Během toho náš průvodce pochopil, že nás nezajímá kupování “cetek” od všudypřítomných prodejců a více nás zajímá, jak tam lidé žijí. Dozvídáme se spoustu věcí. Třeba, že písečné duny mění barvu podle toho, zda je pod nimi voda, a že na Sahaře je jednodušší prokopat se k vodě právě v dunách (jen cca 4-5m do hloubky) než jinde (většina Sahary nejsou písečné duny, a tam se k vodě často neprokopou ani po 100m hloubení).
Zastavujeme taky v tradičním berberském kempu, kde dostáváme vynikající zeleninovou berberskou “pizzu” přímo z ručně postavené pece a samozřejmě nesmí chybět “berberská whisky” – výtečný mátový čaj. Bavíme se o těžkém životě berberů, kteří se rozhodli stále žít nomádským způsobem, který je však dnes uzavírá do hranic Maroka. Koukáme na nedaleké hory již za hranicí Alžírska, a nedokážeme si takový život ani s velkou dávkou představivosti představit.
Naše trávicí ústrojí také poměrně brzo dává najevo, že hygiena tam asi není to, na co jsme zvyklí, a že by bylo vhodné ho zásobit černým uhlím, které po zbytek této cesty zůstává naším celkem věrným přítelem.
U Merzougy se nachází ještě jedno moc zajímavé místo, a sice zahrady Hassilabied. Podobných oáz po cestě Marokem uvidíme ještě hodně, tyhle jsou ale o to zajímavější, že jsou hned vedle vysokých rozlehlých písečných dun a tak tu na vás působí nezvyklý kontrast písku a úžasně čerstvé zeleně. Zahrady fungují tak, že se o ně dělí několik rodin (tady konkrétně kolem 50), každá má svých pár políček, mezi nimiž konstantně proudí voda zavodňovacím kanálem, a v určenou hodinu a den daná rodina odklání vodu na svá políčka. Ty se během chvilky kompletně zatopí, a pak vodu vrací do oběhu pro další rodinu. Políčka jsou zpravidla neuvěřitelně zelená a čerstvá, a procházíte se mezi voňavými bylinkami, mrkví a další zeleninou a to vše pod vysokým palmovým hájem.
Gara Medouar aneb portugalské vězení
Z Merzougy míříme lehce severozápadním směrem do velké a dlouhé brázdy mezi pohořími Velkého Atlasu a Antiatlasu. Nocujeme ve vězení.
Tedy ne že by nás tam někdo zavřel. Jedná se o skalní útvar, na kterém byla v 11. stol. vybudována vojenská pevnost Gara Medouar pro ochranu obchodních cest z jihu, která také údajně sloužila jako portugalské vězení pro obchod s otroky.
Saharské zkameněliny
Při tomto putování Saharou (tedy po jejím okraji) a horami Atlasu narážíme na nespočet zkamenělin trilobitů a dalších prehistorických živočichů z období stovek milionů let před námi, kdy byla Sahara pokryta mělkými moři. Naleziště v Maroku, východním Alžírsku a dalších částech Sahary jsou známá pro bohaté fosilní vrstvy obsahující tyto zkameněliny. A ty se na Sahaře a v pohoří Atlasu dají sehnat podobně jednoduše jako banány. Samozřejmě, že spoustu prodejců se na tom snaží vytěžit, a tak narazíte na spoustu padělků, které nevypadají důvěryhodně na první pohled. Ale po tom, co při několika procházkách doslova šlapeme po stovkách fosilií, které tam miliony a miliony let jen tak leží, začínáme chápat, že jejich “těžení” a sběr nemusí být tak těžké, jak se může zdát a vyrobit zde napodobeninu může být celkem zbytečná dřina.
Cesta do Západní Sahary
Pokračujeme jihozápadně již směrem k Západní Sahaře. Jedeme přes město Tinghir a přilehlou Todgha Gorge – soutěsku sevřenou mezi skalními masivy, které na nás působí jako bychom se najednou ocitli někde v Pákistánu. Bohužel nás tady také přivítalo na nás už přehnané množství prodejců s vyvěšenými koberci, šátky a všemožnými jinými suvenýry a tak si horský klid vychutnáváme procházkou mimo hlavní soutěsku.
O několik desítek kilometrů dál opět odbočujeme z hlavní silnice směrem na Dadés Gorge, další soutěsku slibující úchvatné pohledy, ale i řidičský zážitek. Asi po 30 km se začínáme čtverat do prudkých serpentin vysoko nad říčkou, která soutěskou protéká. Po pár kilometrech sjíždíme k řece, kde se hory najednou otevírají a jelikož silnice vede jiným směrem, než kam míříme my, otáčíme se zpět a pohledy na soutěsku si vychutnáváme ještě z druhého směru.
Další zastávkou je první kasbah (něco jako menší pevnost či tvrz), který navštěvujeme. Kasbahů je po Maroku opravdu hodně a zpravidla jsou postavené tradičním způsobem z udusané hlíny. Je na nich tak krásně vidět ruční práce – žádná zeď není rovná, žádná věžička či okenní otvor není pravidelný ani stejný jako ten druhý hned vedle. Všechno je uvnitř zaprášené a všechno má jeden odstín barvy – prašnou šedo-hnědou.
Jedeme dál přes Atlas Studios – filmové studio, kde se natáčely filmy a seriály jako Asterix a Obelix, Vikingové, Hra o trůny, Gladiator a další.
Následuje Unescem chráněný ksar Aït Benhaddou. Ksary jsou stará hliněná města opevněná hliněnými hradbami, a právě Aït Benhaddou je jejich ikonickým příkladem. Procházíme úzkými uličkami, plnými malých obchůdků a turistů, navštěvujeme tradiční dům, kde nás babička pozývá k sobě domů a kocháme se výhledy na okolní krajinu a střechy hliněných domů z vrcholu kopce, na kterém je městečko postaveno.
Stáčíme to dál na jih přes krásná údolí, hory a pláně a rozmýšlíme, kterou cestou do Západní Sahary.
Západní Sahara – v obklopení písku
Náš první cíl je město Smara, kde chceme navštívit historickou budovu Zaouïa de Cheikh Maouelainin, což mělo být jakési centrum vzdělávání, scházení se a mešita, kolem kterého začalo postupně vznikat celé město. Smara je také zajímavá tím, že leží coby kamenem dohodil na hranici autonomní oblasti ovládané frontou Polisario, která je, jak jsme již psali v první části, obehnaná vysokou písečnou zdí dlouhou 2700km.
Západní cestu, která dost možná vede právě přes toto autonomní území, zavrhujeme, neb si nejsme jisti průjezdností. Volíme tedy druhou cestu z Tantanu a dorážíme bez problému. Když si policajt na checkpointu uvědomí, že jsme turisté, vítá nás pomalu s otevřenou náručí.
Šejkovo centrum bylo sice zavřené kvůli rekonstrukci, ale stejně nás pozvali dovnitř a tak jsme si aspoň pár prostor mohli projít. Kromě spousty vojáků a písku jinak ve městě nic není a tak pádíme dál do Laayoune, největšího města Západní Sahary.
Město nás vítá rozlehlými písečnými dunami, které bezostyšně pojídají třípruhovou silnici a ponechávají motoristům v zásadě jen jeden pruh. V Laayoune prakticky není co vidět, a tak jen projíždíme na pobreží, kde to zapichujeme na nocleh. Později po cestě zpět zjišťujeme, že dost možná toto město přeci jen drží “západo-saharský unikát” – pravděpodobně jediný supermarket v celé zemi 😀.
Ceska to Dakhly
Další destinací a jakýmsi pomyslným highlightem naší cesty už je Dakhla. Mezi Laayounem a Dakhlou je 500km téměř ničeho. Až na jedno větší vojenské město potkáte po cestě několik benzínek (o ty tam nouze vůbec není), sem tam nějakou osadu doslova jen o pár domech nebo slum, vojenské budky hlídající pobřeží, mobilní vysílače a BTS stožáry, a písek, písek, písek a krásné pobřeží.
Na těchto 500km potkáte pár typicky marockých situací. Na prakticky prázdné, kvalitní a naprosto přehledné silnici – jedete neustále po rovině – je pomalu v každé lehčí zatáčce snížena rychlost na 80 nebo dokonce 60km/h, a ta nekončí bohužel hned za zatáčkou. Když takhle na sebe navazuje více „zatáček“, ploužíte se klidně i pár kilometrů naprosto bezdůvodně. Tedy abychom to upřesnili, důvod to má zřejmě zcela jasný. Nikdy totiž nevíte, za kterým „bukem“ na vás vyskočí policajt se zdvihlým ukazováčkem a důkazem o tom, že jste se dopustili „traffic violation“, rozuměj překročili rychlost, a musíte zaplatit pokutu.
Dakhla a obratník Raka
V čem nás Dakhla okouzlila? Ve městě samotném vlastně taky vůbec nic turistického není, furt tam fouká, nic moc jiného než se koupat, nebo kite surfovat (ostatně to je důvod, proč tam jezdí nebo lítá naprostá většina turistů) se tam taky nedá a turisty tam má většina místních naprosto na háku. Nikdo vám nic nenutí, až na všudypřítomné pohledy místních na evropskou ženu si vás nikdo nevšímá. Lidi tam prostě žijí, jak jim to podmínky dovolují. Z arabského a afrického světa jsme projeli zatím pramálo. Dakhla na nás ale udělala dojem autentického arabského města, které není rozhodně moderní, ale zároveň to ještě není město tzv. třetího extrémně chudého světa. Je někde na pomezí a pro nás zpohodlnělé evropany je to úplně jiný svět.
V Západní Sahaře se také zrodila myšlenka cesty do Dakaru, a to když jsme poprvé viděli ceduli se směrovkou právě na Dakar. Z Dakhly je to už jenom 1400km! Po prvním rychlém průzkumu se ale shodujeme, že to už není cesta hodná impulzivního rozhodnutí a tak začínáme zjišťovat, co vše bychom museli připravit. Tak třeba příště 🙂.
Tentokrát se spokojujeme s dosažením místa, o kterém jsem si popravdě ani nemyslela, že dosáhneme, a sice obratník Raka. Pomyslná linie, kde se láme subtropické a tropické pásmo. Jsme plní blažených pocitů, že jsme se sem dokázali dopravit vlastními silami vlastním autem.
Když byla řeč o chudobě a kontrastech, i v tomto má Dakhla co nabídnout. Podle map a různých informací se za městem na samém cípu poloostrova nachází ptačí rezervace a surfařský kemp s pěknými chatkami a nádhernou pláží. Při příjezdu nás trochu znervózňuje hlídkující policejní dodávka v plné polní se zamřížovanými okny i světly a po chvíli asi chápeme proč. Hned naproti surfařskému kempu je totiž poměrně velký slum. Před slumem stojí třeba Mercedes. Sbíráme odvahu, parkujeme a jdeme ven. Něco se tam asi děje. Přichází k nám místní a po chvíli posunkové řeči a citoslovcích chápeme, že nás jen varuje před pobíhajícími psy, kteří jsou prý agresivní a koušou. Vidíme kouř, velkou hromadu pneumatik a asi nějakého oficíra, který na mě hned mává, abych tam nenatáčela. Asi nám to stačí a tak sedáme do auta a jedeme zpět.
Než začala písečná bouře, bylo v Dakhle krásně slunečno a 36C. Obvykle bych o takové teplotě ani omylem neřekla, že je krásná. Tady je ale extrémně nízká vzdušná vlhkost a neustále fouká. I když víte, že sluníčko pálí, je to spíše vědomí, než fyzický pocit, který vám to připomíná. Navíc se skoro nepotíte. Ideální.
V Dakhle jsme strávili tři dni, než nás vyhnala právě písečná vánice. Naštěstí narozdíl od místních, kteří volbu nemají, my ano a tak jsme se rozhodli zmizet než nám písek stihl vytvořit duny v celém autě.
Vracíme se písečnou prázdnotou v písečné vánici 500km do Laayounu, postupně se loučíme se Saharou a putujeme dál severním směrem.
Národní park Khenfiss
Khenfiss lagoon je největší laguna na marockém pobřeží, chráněná UNESCO pro svůj význam jako ptačí rezervace. Je to opravdu ptačí ráj. Žije zde asi 180 druhů vodních ptáků a v zimním období jich tady bývá celkem přes 20 000. Uvidíte zde různé druhy kachen, racků, volavek a pro nás nejzajímavější byli plameňáci – tato zátoka je prý dokonce druhým nejvýznamnějším “hotspotem” plameňáků na světě!
Bereme dalekohled, najímáme lokála s jeho bárkou a vyrážíme na vodu pozorovat místní pestrou faunu. Opět se nám naskýtají neobvyklé kontrastní pohledy – bujná široká laguna se zelenými břehy a ptačími hejny, lemovaná vysokými písečnými dunami. Nádhera, která nebere konce, že se člověku večer ani nechce zavřít oči. V noci se navíc kocháme neuvěřitelně jasnou oblohou.
Legzira
Dáváme si dvoudenní oddech v malinkaté vesničce Legzira. Ta je známá především obřím skalním obloukem na pláži. Pro mě osobně je mnohem poutavější surové skalnaté pobřeží trochu dál od tohoto hlavního lákadla, kde se rudé skály rozpínají nad rozdivočelé vlny šibující pobřeží.
Za pár dirhamů kempujeme s luxusním výhledem na pláž uprostřed vesničky, kde musím opět a znovu vzdát hold Alešovým řidičským schopnostem. Tam, kde bych se já s naším Ducatem Maxi asi už neodvážila zajet, se on dokáže bez problému ještě i otočit. Prudký hrbolatý výjezd zvládl také na jedničku. Jestli bylo stejného názoru i auto, součástky nebo náklad v garáži raději nebudu rozpitvávat 😀.
Paradise Valley
Údolí řeky Tamraght aneb Paradise Valley je bujné horské říční údolí s mnoha přírodními bazénky s čistou horskou osvěžující vodou, poskytující příležitosti k oddechu a nasávání horské energie. Tolik k marketingu 🙂 Ve skutečnosti to v zimě vypadalo tak, že voda v říčce tekla, pokud se to tak vůbec dalo nazvat, jen sporadicky a místo klidného prostoru na odpočinek byly klasicky po marocku všude natěsno vedle sebe rozložené různé kiosky a občerstvení a říčka byla posetá plastovými židličkami a stolečky, které v horkých letních dnech turisté jistě berou útokem pro jakoukoliv možnost ochlazení. Opravdovější klid nastane až dál proti proudu, kde je již terén náročnější a říčka se uzavírá do soutěsky. Bohužel tam už voda prakticky netekla, a tak jsme si užili jen výhledy na vyprahlou krajinu a křišťálovou vodu ve skalnatých přírodních lagunách jsme si jen představovali. Ale neberte mě zle, bylo tak krásně 🙂 .
Jedno malé občerstvení na břehu za pečlivého dohlížení místních čičin přeci jen bereme útokem také. Pomerančovo-mangový džus a zeleninové tajine, které tu dostáváme, jsou zaručeně nejlepší z celého našeho tripu.
Ještě jedna odbočka na Saharu a staré město Mhamid
Jelikož jsme na tom časově pořád dobře a nemusíme pospíchat na sever, rozhodujeme se pro rychlou “odbočku” zpět do vnitrozemí. Touto rychlou odbočkou rozuměj 600km tam, a zase zpět.
Přes Taroudant – město obehnané bohatými historickými hradbami se spoustou neobyčejných babů (bran v hradbách) – a další krásná předhůří a oázy, míříme do Mhamidu u alžírských hranic, podél údolí řeky Draa. V Mhamidu se dají především podnikat různé exkurze na Saharu, to si však již tentokrát necháváme ujít. Přeci jen, písku už máme nejen obrazně, ale i reáně, celkem plné zuby. Nenecháme se přemluvit ani od vehementně naléhajícího lokála, který za námi dychtivě pádí na kole, když hledáme pekárnu, aby nám přednesl další nápad, kam by nás mohl vzít.
Chtěli jsme tentokrát vidět něco jiného. Už jsme psali o tradičních hliněných berberských obydlích. A Mhamid má tak trochu zapomenuté staré město, a tam jsme zamířili.
Zpočátku jsme si nebyli jistí, jestli to byl dobrý nápad, když se na nás, jako obvykle, seběhly místní děti, kterým jsme rozdali poslední pastelky. Nicméně nevypadalo to, že by nás chtěli sníst se vším, co máme v autě, a tak jsme jednomu z nich, co uměl pár anglických slov, kývli na to, aby se na chvíli stal naším průvodcem po vesnici. Samozřejmě jsme se mu odměnili. Pojďme se tedy kouknout, jak se v takových tradičních vesnicích opravdu žije.
Tvrdím si říct, že lidé zde žijí v nouzi a neustálém boji s přírodou, zejména deštěm. Ano, deštěm. Možná si říkáte, vždyť jste na Sahaře, tam neprší. Sice jen párkrát do roka, ale když naprší, pro vyprahlou zem je to často velké sousto na vypořádání, a pro domy z udusané hlíny je každý takový déšť neštěstí.
Ulice mezi domy jsou ve tvaru vany, kdy uprostřed jsou pokryté několikcentimetrovou vrstvou prachu a písku. Jak to vypadá po dešti asi netřeba popisovat. Když se domy intenzivně neudržují, velmi rychle se jim začnou propadat střechy. Takhle jsme se třeba procházeli po polorozpadlé střeše staré mešity. Zrovna bylo po dešti a náš průvodce nás upozorňoval, kam nemáme šlapat, abychom se nepropadli dolů. Lidé se do mešity chodí i přesto pořád modlit.
Elektřinu zavedenou mají, ale je zvláštní vidět v těch hliněných zdech zásuvky, a je zjevné, že elektřinou šetří. Párkrát jsme se ocitli v naprosté tmě, kde si nebylo vidět na špičku nosu, a museli jsme si svítit mobily.
Náš mladý průvodce nás pozval domů, kde žije s asi 10 člennou rodinou v třípatrovém hliněném domě. Nejvybavěnější místnost, kde byli dokonce dlaždičky, kachličky a dostatek světla, byl turecký splachovací záchod. Naproti tomu v kuchyni byla místo pořádného světla malá bludička, žádné okno a kromě velmi skromného kuchyňského koutu, ledničky a pár kuchyňských načiní, nic moc dalšího. V další místnosti byla otevřená hliněná pec na domácí chléb. V dalších místnostech nebylo vlastně nic. Nepředstavitelný život.
Agadir
Vracíme se na západní pobřeží do okolí Agadiru. Po výjezdu (vlastními silami nebo moderní lanovkou) na kopec Kasbah Agadir Oufella si můžete prohlédnout zbytky starého města a kasbahu, které bylo téměř celé zničené zemětřesením v roce 1960, při kterém přišlo o život 10 000 až 15 000 lidí.
„Nový“ Agadir je moderní půlmilionové město se západními supermarkety, ve kterých v zimě potkáte další zdejší kontrasty – zahalené ženy v burkách procházející kolem turistických vánočních výzdob, santa klausů a vánočních stromečků. Na doplnění dokonce nějakých veganských zásob dobré, ale třeba ovoce a zeleninu mnohem raději kupujeme od malých pouličních prodejců.
Co se týče velkých měst, nám toto stačí, Marakéš, Casablancu i Rabat si necháváme ujít a raději míříme na klidné pobřeží, kde nám při válení na pláži dělají společnost místní přítulní, hladoví a žízniví pesani a semtam surfaři.
Kasbah de Boulaouane
Jednou z posledních zastávek byla zřícenina pevnosti Boulaouane (schválně, kdo to zvládne vyslovit 😀) z počátku 18. století. Pevnost byla později opuštěna a ponechána napospas písku, který ji začal postupně pojídat, až údajně dosáhl výšky hradeb a pevnost tak prakticky celou pohřbil. Dnes je díky restauračním pracem pevnost opět přístupná. Sedí na kopci, odkud je pěkný výhled na meandr řeky Oum Er-Rbia, která dokonce nebyla vyschlá.
Vzhledem k příjezdovce, která posledních cca 10km vypadala jako totální tankodrom, jsme rádi, že se u pevnosti dá přespat. Místní správce je navíc na obytkáře připraven vřelým uvítáním a nabídkou domácího tajine přímo do obytky. Sice neumí slova anglicky, ale asi po 10 minutách posunků a za použití překladače v telefonu jsme to zvládli, a večer nám opravdu dovezl výborný tajine až do naší kuchyně.
El Jadida
Toto cca čtvrtmilionové pobřežní město bylo v minulosti součástí portugalské koloniální říše a ve svých starých útrobách si portugalský ráz zachovalo dodnes. Jak praví Wikipedie – historické opevnění centra města patří od roku 2004 mezi místa světového kulturního dědictví UNESCO. Na seznam památek bylo zařazeno jako výjimečný příklad prolnutí marockých a evropských vlivů. Za historicky zvláště významnou stavbu je považována cisterna pitné vody, která je ale bohužel již několik let uzavřená kvůli propadlému stropu a není známo, kdy bude znovu otevřena.
Bloudili jsme tedy jen uličkami starého města, tehdy zvaného Mazagão, kde jsme opravdu měli dojem, že jsme se najednou teleportovali do Portugalska.
Počasí
Celou cestu nás provází příjemně teplé počasí cca od 15 do 36C (což je však díky větru a suchému podnebí o mnoho příjemnější teplota, než u nás), a navzdory našim očekáváním jsme strávili až neplánovaně hodně dní koupáním v cca 19C oceánu. Tento zimní útěk do království tepla, oáz, písku, prachu a mnohého dalšího jsme si tedy užili na maximum.
Cesta domů
Teď už nás čeká jen cca 500km k trajektu a pak pár tisíc kilometrů domů, které proložíme ještě pár zastávkami ve Španělsku, než začneme pelášit směr Praha, abychom dorazili dřív, než ledovka.
Přemítáme, že návrat do naší vyspělé civilizace bude v některých ohledech vítanou změnou, a zas a znovu si uvědomujeme, jak vděční jsme za to, kde žijeme a jak můžeme žít a že každá kultura a civilizace, ať už vyspělá či ne, má své pozitivní i negativní stránky.
Dovedeme si rozhodně představit v těchto afrických zemích strávit klidně celou zimu (kdyby to okolnosti dovolily), zároveň si ale vážíme luxusu, že se máme kam vrátit. Není to totiž samozřejmost.