Zapomenutá poslední 4. část – přes Bagolino zpátky
Zimní stěhování na druhý kraj republiky a pracovní povinnosti se spikly s mou zimní, pak i jarní a nakonec i letní leností, haha. A já vám tak dočista zapoměla dopovědět, jaká byla cesta domů.
Z Monterossa jsme vyrazili brzo ráno nadšeně hltat další kilometry v naší chatě na kolečkách. Přesto, že už to byly kilometry připomínající opět známé povinnosti rutiny domova, cestování obytkou má vždy jednu výhodu. Každý kilometr si můžete užít a protože cestu většinou neplánujete s přesností na hodiny, necháváte si prostor pro nahodilé zastávky a odbočky.
Bagolino – tam, kde se zastavil čas
Před 5-6ti lety jsme strávili několik dní u mnohými milovaného jezera Lago di Garda. Scenérie tam na vás skutečně udělají dojem. Ale to je tak trochu nepsaná povinnost hor. V našich srdcích si Garda nakonec příliš věrnosti nevydobyla. Jedno místo nás však táhlo zpátky a věděli jsme, že tam se rozhodně ještě musíme vrátit, i kdyby jen kvůli obědu.
A taky, že jo.
Ono to vlastně už ani u Gardy není. Bagolino je vesnička několik kilometrů nad menším sourozencem Gardy, Lado d`Idro. Je to zkrátka místo, kde se zastavil čas a my měli ohromnou chuť se tam aspoň na chvíli zastavit s ním. A navíc, je tam útulná rodinná pizzerie Al Cavallino, kde mají tu nejlepší pizzu. Aspoň teda pro mě. Celých 5 let jsem se nemohla dočkat, až ji zase ochutnám.
Jestli tam někdy budete, pizzerie je na začátku vesničky na Via San Giorgo, když jedete od jezera. Má velikou terasu s venkovním posezením.
Po spořádání vytoužené pizzy jsme šli na procházku městečkem, abychom se ujistili, že ani za posledních pár let se tu nic nezměnilo. Na konci 18. století bylo Bagolino údajně skoro celé zničené požárem. Dnes to vypadá, jakoby jediná změna, která tam do dnešních dnů od renovace proběhla, bylo natáhnutí drátů s elektrickým vedením. I když semtam nějaký bankomat a další podobné výdobytky moderního světa se tam najdou také.
Prakticky žádný ruch, skoro žádní lidé k vidění (přesto, že tam někde jsou) a mnoho informačních tabulí s historickými daty způsobují, že si tam chvílemi připadáte spíše jako v zapomenutém skanzenu. Historie tam na vás přímo dýchá. Každá budova, každý průchod, každá skulina, každý kámen na zemi si zcela jistě nesou svůj dávný příběh. Až člověku přijde nepatřičné tam vidět krkolomně zaparkovaná auta místo povozů. Nejednou nevěřícně koukáte, jak se tam vůbec to auto mohlo dostat.
S obytkou na italská sedla
Z Bagolina jsme vyrazili směr sedlo Gaver, s jednou krátkou zastávkou na nádherném místě u potoka, kde vznikla tahle fotka, moje oblíbená :).
Kdybychom to tehdy při naší první návštěvě bývali projeli osobákem, pravděpodobně by nás tam s 3,5 tunovým, širokým a dlouhým Ducatem nikdo nedostal. Ale my tam tehdy nedojeli, vraceli jsme se zpět k jezeru. No, jak se říká, aspoň je na co vzpomínat :). Myslím, že jsme v určitých ohledech poznali limity našeho velkého a především těžkého Ducata.
Začalo to už ve stoupání. Už v prvních utažených serpentinách jsme viděli, že to nebude projížďka růžovým sadem. Pak se ale točky začaly ještě více zužovat, stejně jako samotná silnice. Jak to v Itálii bývá zvykem, na jedné straně silnice byla zeď z kamení nebo kopce, kterou jste skutečně nechtěli obrousit zrcátkem ani ničím jiným, na druhé straně prakticky hned za hranou asfaltu prudký sráz dolů.
No co, že jsme se málem nevešli do jedné zatáčky, v které jsme museli nacouvat. Vrchol však byl, když se proti nám objevil osobák, jehož řidič nám ostentativně dával najevo, že on teda do kopce couvat rozhodně nebude a z asfaltu na stranu taky sjíždět nebude. Naštěstí po chvilce očního kontaktu pochopil, že právo většího vyhrává a vzal za vděk pár centimetrů rovnější travnaté plochy vedle silnice, kam se zkoušel uklidit, abychom se vedle něj proplížili nahoru. Naštěstí to dopadlo bez újmy na čemkoliv a tak jsme pokračovali dál, pěkně na jedničku.
Až nahoru jsme pak už naštěstí nikoho nepotkali. Bohužel nahoře to vypadalo jako příprava na zakrslé italské městečko s uličkami vhodnými tak akorát pro piaggio. No až tak hrozné to nebylo, ale zcela evidentně nikdo nepočítal s tím, že by tam chtělo zaparkovat něco většího, než osobák. Za výhledy a procházku by to stálo, jen kdybychom nemuseli nechat Ducato zaparkované přímo na silnici. Tím jsme se rozhodli ostatní nepohoršovat a to, co jsme si pracně nastoupali, jsme teď hodlali sploužit zase dolů.
Podotýkám, že za celou dobu se nikde neobjevila žádná cedule s výstrahou a omezením šířky či váhy. Teoreticky tam tedy mohl jet i autobus neznalý místních podmínek.
Kdo jezdí s obytkou ví, že cesta z prudkého kopce je mnohem horší, než jízda do kopce. Brzdy dostávají na frak a je potřeba co nejvíce brzdit motorem. Tenhle kopec a prý 15% klesání (haha, spíše jen neměli značku s vyšším číslem) byl opravdu testem. Byl tak prudký a zatáčka následovala zatáčku bez možnosti delšího vydechnutí, že i přes výraznou pomoc motoru brzdy málem přišly k újmě.
Náš původní plán pokračovat přes druhé nejvýše položené silniční sedlo v Alpách, Stelvio, jsme zavrhli. Usoudili jsme, že Italové jsou blázni a že nechceme riskovat jízdu o mnoho set výškových metrů delší, než tohle, v podobném stylu. Navíc už bychom tam přijeli zcela za tmy, takže jsme zvolili cestu směr Tirano, kde jsme odbočili na Poschiavo. Vyjeli jsme něco výškových metrů do Švýcarska a pro ten den to zabalili na pěkném plácku kousek od silnice.
Livigno a cesta zpět
Další den jsme se přesunuli do Livigna, kde jsme chtěli tentokrát strávit jen pár chvil ve městě na nákupech a pokračovat domů. Ne vše najdete v Livignu za výhodnou cenu, ale kdo má chuť nakupovat třeba bikové oblečení, měl by s sebou mít finanční rezervu anebo pevnou vůli. Nebo tam raději nechodit vůbec do obchodů :). Seženete tam i věci, co stojí stejně, jako u nás, jen kdyby se u nás daly sehnat (tak trochu oxymorón, že 
). Seženete tam ale i věci, které stojí třeba půlku (jako IXS sjezdové chrániče a krunýře na bike).
Z Livigna kolem přehrady směr Švýcarsko. Ani nepostřehnete, že jste překročili hranici a dojedete k průjezdu placeným tunelem. Chvíli jsme měli pocit, že se tam skoro nevejdeme, ale nakonec jsme vyvázli na druhou stranu bez odřenin.
Pak už následovala víceméně pohodová cesta až do Suchs, kde jsme měli možnost volby. Buď jet na této výpravě poslední záživné sedlo, anebo zvolit jistotu a nechat se přepravit podzemním vláčkem. Jelikož na mapě se cesta jevila hodně úzká a náš zážitek z předešlého dne byl ještě hodně živý, zvolili jsme vláček. On je to taky docela pěkný zážitek a časová úspora.
Celková bilance silničních poplatků
Celá cesta nás na poplatcích kromě nafty a švýcarské dálniční známky (40 CHF) stála těsně pod 3000 Kč. Je v tom zahrnuto italské mýtné, průjezd tunelem z Livigna a švýcarský vláček Vereinatunnel.
