1. díl - údolí Rýna
Na začátku května jsme měli naplánovanou návštěvu jednoho veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. A jelikož jsme si zrovna chtěli prodloužit víkend, proč tu cestu nevyužít. V Německu jsem byla už nesčetněkrát, ale v zásadě spíš jen průjezdově (kromě návštěvy Berlína v dětství s rodiči).
Německo nikdy nebylo cílem naší cesty. Musím ale uznat, že turisticky opomíjená je tahle země neprávem. Strávili jsme tam opravdu parádních pár dní a navštívili místa, která ve mě zanechala docela hluboký dojem.
Itinerář cesty jsme neměli dopředu moc naplánovaný, jak to často při cestách obytkou bývá. Nevěděli jsme, jak moc se nám na místech, kam zamíříme, bude líbit a tudíž jak dlouho tam zůstaneme.
Veganská gurmánská vsuvka
Na veletrh jsme dorazili ve čtvrtek přes den s plánem se navečer přesunout do údolí Rýna v okolí městečka Bacharach. Po veletrhu jsme ještě potřebovali nakoupit nějaké jídlo. Jelikož Frankfurt ani jeden z nás nezná a jako vegani máme při nákupech trochu specifické požadavky, zeptali jsme se na radu strýčka Google. A nezklamal nás.
Firmu Alnatura známe už dlouho, netušili jsme však, že v Německu mají i vlastní síť “Alnatura Super Natur Markt”, což je jednoduše supermarket se spoustou a spoustou veganských mňamek. Alnatura dělá a prodává i neveganské věci, vše ale v bio kvalitě.
Nečekejte žádný malý krámek. Je to opravdu supermarket. Po celém Německu jich mají fakt hodně.
Přesto, že u nás se už dá veganských věcí koupit dost, pořád ještě jich tam mají víc. Na druhou stranu u nás se už delší dobu dají koupit tvrdé, a už i plátkové, veganské sýry s mnoha příchutěmi a jsou fakt dobré, zatímco v Alnatuře mají pravidelně jen plátkové, nebo strouhané.
Nicméně nakupování potravin v zahraničí je pro nás ještě stále často taková malá euforie, což moc šťastné konstatování není. Částečně to platí i o Francii, kde mají třeba ve větších Carrefourech nebo Casinech (tak se jmenuje síť obchodů 
) nebo Super U, a v horách někdy i v obchodech Sherpa, docela dost veganských dobrot.
Od doby, co jsme tyto vymoženosti objevili, jsme došli k závěru, že 60ti litrová lednička v autě stačí, jen pokud ji nehodláte napráskat dobrotami všeho druhu i pro odvoz domů a že bychom 80ti litrovou klidně snesli.
Vsuvka pro tuto chvíli končí :). I když je pravda, že vykládat o kvalitě potravin v Německu, Francii, nebo Švýcarsku oproti těm dostupným u nás, bych dovedla dlouho.
První večer u Rýna
Po nečekaném, ale o to příjemnějším nákupu, jsme se vydali na západ podél Rýna do Bacharachu.
První večer jsme ale městečkem jen projeli a vyjeli na kopec nad ním. Netušili jsme, jak se nám podaří najít nějaký pěkný plácek na noc a tak jsme to raději chtěli zapíchnout ještě za světla.
Němci si se sklonem silnic opravdu hlavu nelámou. Po těch pár dnech mi přijde, že snad extrémně prudké silnice mají za národní sport. A to jsme zvyklí na Alpy.
Takže nezbylo, než se vyškrábat, kam až to půjde, dokud nedojedeme na nějakou rovinu. Nakonec jsme docela parádní plácek našli asi 15km za městem, museli jsme se ale spokojit s tím, že tam místo výhledu na úchvatné říční údolí bude spíš jen otravný hmyz a slimáci. Ale i tak tam bylo hezky :).
Divoká řeka trochu jinak
Horní údolí středního Rýna, jak se tato oblast nazývá, je v délce 65km součástí světového dědictví UNESCO.
Nejbližší most na druhý břeh je na jedné straně v Mainz, na druhé až v Koblenz, tedy nějakých 40-60km oběma směry. Za normálních okolností tam fungují převozy. My jsme ale za normálních okolností nedorazili. Těsně před naším příjezdem se tam totiž evidentně prohnaly vydatné deště a hladina Rýna byla rozbouřená a o pár metrů výš než normálně, takže jediné, co “premávalo”, byly nákladní lodě. A nutno říci, že takto čilý dopravní ruch mě hodně překvapil. Jezdily tam lodě s různými vlajkami sem a tam, div se tam nevytvořila dopravní zácpa. Viděli jsme loď s tureckou nebo dokonce japonskou vlajkou. Což jsme trochu nepochopili, ale budiž.
Zato jsme se dozvěděli, že pro plavbu po tomto úseku je potřeba speciální kapitánský průkaz, který neplatí nikde jinde a plavit se tam tedy nemůže jen tak leckdo. Po tom, co jsem viděla velké dopravní lodě doslova driftovat v prudkých říčních zatáčkách, aby se vešly mezi bójky a nesrazily s protijedoucí lodí, tomu věřím. Už se ta řeka ani nezdála tak hrozně široká.
Vinice a hrady, kam se podíváš
V pátek dopoledne jsme z našeho prvního kempoviště sjeli dolů a vyrazili na dopolední procházku. Nad městečkem se, jak jinak, tyčil hrad a tam jsme také zamířili. Odhaduji, že nějaký hrádek se tam z kopců zjeví každé 2-3 km, takže je pořád na co koukat, nebo kam zajít. Jak jsme zjistili, je tam asi tradicí, že se tyhle hrádky přeorientovaly na hotely, někdy méně, jindy o hodně více, luxusní. Takže do interiéru se zpravidla nekouknete, ale celý areál bývá přístupný, je tam restaurace, nebo malé muzeum, a samozřejmě vyhlídka.
Jak příkré zdejší kopečky jsou, jsme naplno poprvé poznali při tomto výšlapu. Doprovázely nás všudypřítomné vinice, které však spíše padaly dolů z kopců, než že by se po nich vinuly. V jednom místě jsme pod sebou vedle stezky viděli prudce klesat první půlku svahu s vinicí, v půlce se kopec zlomil a nebylo vidět už nic, přesto, že tam vinice evidentně pokračovala.
Bacharach – město z dávných dob žijící současností
Kdo četl náš poslední report z loňského výletu do Alp, četl o zapomenutém italském městečku Bagolino, kde se zastavil čas. Když jsem uviděla Bacharach, hned mi na mysli vystanulo, že je to takové německé Bagolino. Zároveň ale ne tak docela. Historie tu sice dýchá z každého metru, ale dokáže žít ruku v ruce s dnešními potřebami a být, abych tak řekla, moderní. A vskutku udržovaná.
Samotné procházky po městech nejsou příliš činností, které bych holdovala, ale výjimky se najdou a tohle je další z nich. Jasně, hrady a zámky jsou vlastní kapitolou a některé dokáží člověka opravdu chytnout za srdce (o jednom takovém tady také bude řeč v dalším díle). Uchvacuje mě ale procházet uličkami a budovami, které jsou součástí historie běžných lidí a ve kterých jsou vidět zářezy času. Tady v Bacharachu, stejně jako v Bagolinu, je vidět činnost prosté lidské ruky procházející napříč staletími.
Pokud budete mít někdy cestu tímhle směrem, rozhodně se v Bacharachu zastavte.
Konečně na kolo
Jelikož jsme měli oba za sebou delší ne moc sportovní období, byl to náš druhý výjezd po půl roce s kolama, a tak jsme si vzali s sebou jen silničky, abychom se trochu rozjezdili.
Mohli jsme zvolit buď velmi jednoduchou trasu pořád podél řeky, tedy z 99,9% placatou, anebo jsme mohli vyjet do kopečků. Už jsme zjistili, že jsou příkré, ale zase nemají nijak závratné převýšení (kolem 300m) a po silnici to snad půjde. Navíc pohled na ně nás vylákal neflákat se po rovině.
Z Bacharachu jsme to vzali přes vesničky Henschhausen a Langscheid do dalšího přívětivého městečka Oberwesel. Hned na začátku při výjezdu z Bacharachu jsem si vytřepala snad všechny kosti v těle na šílených kočičích hlavách. Aleš měl zrovna trochu bolavá záda a říkal, abych na nerovnostech jela před ním, že nemůže koukat moc daleko před sebe. Nicméně po pár metrech mě předjel a upaloval pryč, jakoby se nechumelilo (to asi bude tím, že bylo pěkné vedro), zatímco já se vší silou snažila, aby mi nevypadaly všechny zuby z pusy. No, asi jiná liga :D.
Pak to začalo konečně stoupat, až v jedné z vesniček, Langscheid, jsme poznali, jak moc to tam umí být příkré. Do té doby jsem nic tak prudkého nejela, dokonce jsme svou přítomností oslnili i protijedoucího motorkáře, který na nás obdivně ukazoval zdvižený palec (fakt to byl palec, ne prostředníček). Zalehnout na řídítka, šlapat a nepolevovat, šlo to :). I když naše rychlost byla vskutku závratná, kdybychom měli tachometr, nejspíš by nic neukazoval v domnění, že stojíme.
V Oberweselu jsme udělali krátkou zastávku na dalším hrádku Schönburg a lá hotel, kde měli pěknou expozici v hradní věži. Na jejím vrcholu jsme si dokonce mohli zastřílet z obléhacího praku a pokusit se na projekci zneškodnit nedaleký další hrad. Silnější půlku naší výpravy tahle hračička zaujala natolik, že jsme tam strávili dobrých 15 minut vymýšlením různých technik, jak hrad pokořit.
Pak jsme to obkroužili přes Wiebelsheim zpět do Oberweselu a proti proudu Rýna zpět do Bacharachu. Celkově kolem 40km, což na vyjížďku po tak dlouhé době a ještě k tomu v kopcích (pro nás, co jsme z Hané byli zvyklí na placku a nic než placku), nebylo špatné.
Pokračování příště – a tentokrát to bude brzo
